Bogotá je hlavním a největším městem Kolumbie. Má přibližně 8 000 000 obyvatel a je tak 5. nejlidnatějším a 3. nejvýše položeným městem Ameriky (hned po La Paz a Quito). Město se nachází v pohoří And, které zároveň tvoří východní hranici města. Bogotá leží ve výšce zhruba 2 625 m n. m. V 90. letech bylo známo vysokou mírou zločinnosti, avšak díky investicím do bezpečnosti se situace zlepšila. Jeho centrum tvoří jak historické budovy, tak i moderní kancelářské mrakodrapy a významné mnohaproudové silnice s estakádami. Město je dlouhé z jihu na sever 33 km a široké z východu na západ 16 km.

 

 

Je to prosperující město s velkým přílivem zahraničních investorů tvořícíh 70% z celé země. Letiště přepravuje největší objem nákladu z celé Latinské Ameriky a co do počtu přepravy lidí je na druhém místě. Ve městě se nachází 114 univerzit, spousta divadel, muzeí a knihoven a lidově se Bogotě říká ,,latinskoamerické Atény".

 

Název Bogotá má původ v jazyce čibča ,,Bacatá", hlavní město bývalé civilizace Muizků a znamená to doslova ,,ohrazené místo za polností". Španělský kronikář Juan de Castellanos zaznamenal, že se to z původního textu překládá ,,konec polí". Místo, na kterém se aktuálně rozprostírá město, se dříve nazývalo ,,Muequetá" (polní savana) a národ Zipy, nejvýše postaveného prince civilizace Muizků byla Funza (,,mocný muž"). Právě na území Funzy, bogotského předměstí, se nacházelo hlavní město Bacatá, nejdůležitější město Muizků, jedné z nejvyvinutějších civilizací, se kterou se setkali Španělé při svém příchodu na tento kontinent. Princ Muizků však vyrůstal v nedaleké Chía.

 

V roce 1538, když španělský konkvistador Gonzalo Jiménez de Quesada město založil, pojmenoval jej Nuestra Seňora de la Esperanza (Naše Paní Naděje). Nicméně o rok později se město přejmenovalo na na Santafé či Santa Fe (Svatá Víra). Za koloniálního období název Santafé de Bogotá sice nebyl oficiální, ale běžně se tak městu říkalo, neboť bylo nutné rozlišit toto Santafé od ostatních měst se stejným názvem s přídavkem domorodého názvu regionu. Během tohoto stejného období se říkalo Bogota dnešní Funze.

​

Po nezávislosti na španělské koruně, od roku 1819, se Santafé přejmenovalo na původní domorodou Bogotu (Funza pak získala tento název místo původní Bogoty). Dle konstituce z roku 1991 pak Santa Fe de Bogotá. Vzniklá polemika okolo této změny názvu přiměla schválení 18. srpna roku 2000 a oficiálním názvem je tedy jednoduše jen Bogotá.

​Předkolumbovské období - v přilehlých oblastech Bogoty jako Pubenza a Tocaima byly nalezeny zbytky nástrojů, které se datují do období 16.000 př.n.l., tedy do doby ledové. Po ukončení doby ledové se tato oblast začala pokrývat vegetací a zhruba před 12-ti tisíci lety se ve vysokých andských lesích vytvořila bogotská náhorní plošina. Existují záznamy, že se zde lovili králíci, jeleni a možná i mamuti a pravěcí koně. V tomto období se zde začali usazovat stálí obyvatelé.

​

Před 5-ti tisíci lety se začíná se zemědělskou činností a hrnčířstvím. Upředňostňuje se konzumace morčat kurí před jelenci, kterých začíná ubývat. Okolo roku 500 př.n.l. se běžně pěstovala kukuřice a brambory. Kolem roku 800 n.l. obývali tuto oblast Muizkové (nejvýznamnější národ rodu čibčů), což bylo příčinou migrace čibčů pocházejících pravděpodobně ze střední Ameriky a kteří se smísili s původním obyvatelstvem.

​

Kultura Muizků neznala písmo a proto kronikáři vykonstruovali prehispánskou historii sbírkou faktů skrz ústní vyprávění, které zasahovalo do roku 1470, když Bogotě vládnul Zipa Saguanmachica. Na vrcholu hierarchie organizace Muizků stál absolutní monarcha tzv. Zipa, po němž následovala náboženská vrstva ,,šejků" a ,,mohanů". Po nich následovali válečníci tzv. guečové a po nich řemeslníci, trhovci, zemědělci atd.

​

Je pravděpodobné, že Muizkové praktikovali lidské oběti v podobě zajatých panen ve válce, anebo zakoupených od ostatních kmenů. Neexistují ale o tom žádné věruhodné záznamy, které by to potvrzovaly. Měli také velice přesný kalendář a komplexní právní strukturu známou pod názvem ,,Zákoník Nemequene". Na druhé straně jejich stavby budovali z materiálů podléhajících zkáze a proto se po konkvistě nezachovaly.

​

Kolonální období - zakladatel města, Gonzalo Jiménez de Quesada, porazil v boji Muizky se svými pěti sty muži. Po konkvistě bogotské náhorní plošiny, kdy zůstalo jen 70 Španělů, úředně oznámil založení města. Ceremonie se odehrála 6. srpna roku 1538 za výstavby dvanácti chýší a jedné kaple na místě zvaném Thybzaca, dnes Teusaquillo. Má se za to, že se událost odehrála na dnešním náměstíčku ,,Plazoleta del Chorro de Quevedo", i když neexistuje žádný dokument, který by toto potvrzoval. Později, 22. dubna 1539, Jiménez de Quesada spolu s Nicolásem Federmannem a Sebastiánem de Belalcázarem město zapsali pod názvem Santafé, místo původního Nuestra Seňora de la Esperanza.

​

Od té doby, co Jiménez pojmenoval přilehlé okolí Santafé ,,Nové Království Granady", během koloniálního období bylo Santafé sídlem vlády Audience Nového Království Granady (založeno roku 1550) a jeho hlavním městem, závislým na místokrálovství Peru. Od roku 1717 se město stalo hlavním městem Místokrálovství Nové Granady.

​

Ve městě bydleli někteří z nejmocnějších kreolců Místokrálovství (osobnosti jako Policarpa Salavarrieta a Antonio Nariňo), proto právě tam vziklo hnutí za nezávislost, kdy proběhla událost známá jako ,,Florero de Llorente" (Llorenteho květináč), když si bratři Francisco a Antonio Morales na ozdobu večeře pro španělského královského funkcionáře vypůjčili květináč od španělského obchodníka José Gonzálese Llorenteho, který měl ve skladu na rohu ulice, která vedla na náměstí Plaza Bolívar. Ten je zlým způsobem odmítnul, což bylo pochopeno jako záminka k potyčce, která skončila nepokoji mezi populací. Tento fakt označuje začátek volání po nezávislosti. Španělé znovu získali území nazpět v roce 1816, ale v roce 1819 byla konečně nastolena definitivní nezávislost po vlasteneckém vítězství v boji v Boyacá.

 

Období republiky - Bogotá se stala hlavním městem Velké Kolumbie až do roku 1830, do doby, kdy se rozpadla a vznikly tak nezávislé státy jako Ekvádor, Venezuela a Kolumbie (Panama se oddělila až v roce 1903). Historie Kolumbie až po zbytek století byla následování jedné občanské války za druhou, mezi nimiž se proslavila ,,Guerra de los Mil Días" (Tisícidenní válka), ve které konzervativní a liberální strany v období konce XIX. a začátku XX. století přivedly zemi na mizinu.

​

Federální Distrikt Bogotá vznikl v roce 1861 a stal se sídlem federální vlády tehdy Spojených kolumbijských států. V roce 1876 místo původních tradičních názvů ulic s očíslováním jdoucím po sobě rada města zavedla nomenklaturu a očíslování ulic místo názvů a je tomu tak doposud. Za doby trvání Spjených států kolumbijských (1863 - 1886) získala Bogotá titul hlavního federálního města a z jeho mála čtvrtí se staly kantony. V roce 1889 byla zavedena první železnice z Bogoty do Facativá, která měla na konci XIX. století více než 100 km a později ji spojovala i s Karibským mořem. V roce 1884 byla zavedena tramvaj tažena mulami (z nám. Plaza Bolívar do Chapinera) a v roce 1910 elektrická tramvaj, která se do roku 1940 rozšířila do širokého okolí až za město. Společně se železnicí byly tyto dopravní prostředky pilíři rozvoje města, které mělo v roce 1912 sotva 120.000 obyvatel.

​

V roce 1905 se teritoriální rozdělení zcela přeorganizovalo a v roce 1910 se Bogotá stala krajským městem regionu Cundinamarca. V letech 1920 se v Bogotě otevřelo první latinsko-americké letiště a vybudováním elektrárny v Salto de Tequendama, které je dodneška funkční,  se ve městě začalo s nepřerušenou dodávkou elektrického proudu. Ve třicátých letech, k 400. výročí vzniku města, byly dokončeny další urbanistické projekty, mezi nimi čtvrt Teusaquillo, Univerzitní město, Národní park a stadión Nemesio Camacho El Campín. Rozkvět Bogoty byl přerušen v roce 1948, po smrti starosty Jorgeho Eliécera Gaitána, kdy bylo město zničeno a vydrancováno, tato událost je všeobecně známá jako ,,Bogotazo". Důsledkem bylo, že se mocné rodiny, které do té doby většinou obývaly střed města, pomalu vystěhovaly do vnějších sektorů jako Chapinero a El Chicó a dokonce až do přilehlých oblastí jako Usaquén a Suba.

 

Během IX. panamerické konference, která se uskutečnila v Bogotě v roce 1948, byl podepsán ,,Bogotský pakt", který dal vzniknout Organizaci amerických států (OEA). Vojenská diktatura 50. let vedena generálem Gustavem Rojasem Pinillou se podílela na rozvoji města tím, že vybudovala dálnici ,,Autopista Norte", která vedla z mezinárodního letiště El Dorado do centra města a mezinárodního centra, nedaleko místa, kdy byl před lety otevřen hotel Tequendama. V roce 1961 se začalo s výstavbou čtvrti ,,Ciudad Kennedy" (Kennedyho město) jako součást aliance pokroku vedenou vládou USA.

​

Další události otřásly městem v době ozbrojeného konfliktu Kolumbie, který začal v letech 1960. Mezi ty nejzávažnější patří: Dobytí ambasády Dominikánské republiky, útok na severní kantón, dobytí Justičního paláce, teroristický útok na klub El Nogal a atentát na budovu DAS spáchaný drogovými kartely.

 

V roce 1994, od prvního mandátu starosty Antanase Mockuse, město zažilo první důležité změny. Byla vybudována síť městské dopravy Transmilenio, dokončila se pěší zóna, založily se veřejné knihovny a cyklostezky. Kromě toho se začal dodržovat dopravní systém ,,Pico y placa" (liché a sudé SPZ cirkulují ob den). Sociální programy jako veřejné jídelny a vzdělání pro nejnižší vrstvy.

 

 Stratifikace - každá část města je klasifikována dle výše příjmů svých obyvatel a je urbanisticky rozdělena za účelem identifikace a distribuce cen veřejných služeb, kdy vyšší vrstvy finančně podporují ty nižší, aby tak mohly dosáhnout vzdělání a zdravotní péče dle stratifikace. Z těchto důvodů je město rozděleno na 6 sociálně-ekonomických vrstev s tím, že 1. vrstva je nejnižší a 6. vrstva nejvyšší. Toto rozdělení identifikuje sektory a mimo jiné se tímto dosáhlo, aby i v 1. a 2. vrstvě měli lidé přístup k vodě zdarma, aby přežili (první a jediné místo v Kolumbii).