Počet obyvatel: 340.000, Vznik: 21. května 1737, Nadm. výška: 1.300 metrů

 

San José je hlavním městem republiky Kostarika a nachází se v mezisopečném údolí ,,Valle Central". Je důležitým dopravním a telefonickým uzlem. Město je ovlivněno evropskou kulturou, díky španělské migraci, která sem proudila od dob Kolumba a díky Kreolcům, privilegované vrstvy z XIX. a začátku XX. století, jejichž členové většinou studovali ve Francii anebo Belgii. Toto lze vypozorovat z distribuce města, které vyrostlo okolo katedrály a později v architektuře divadel, muzeí a domů obyvatel centra města. Město bylo pojmenováno na počest svatého Josefa z Nazaretu.

​

Stejně jako ostatní kantony v zemi, centrální kanton San José byl založen 7. prosince roku 1848. Město vzniklo mezi lety 1737-1738 a bylo hlavním městem Kostariky třikrát: v letech 1822, 1823-1834 a od roku 1838 až do dnešní doby. Jedná se o město se zajímavou kombinací historie a moderní doby. Centrální část města není moc obydlená, je spíše obchodního charakteru a zároveň nejdůležitějším zdrojem obživy pro Kostaričany. Během dne pojme zhruba milión lidí. Jedná se o nejrozvinutější město na Kostarice. Až na některé problémy a nedostatky se jedná o jedno z nejbezpečnějších a nejméně násilných hlavních měst Latinské Ameriky a zároveň o město s nejlepší životní úrovní. Nacházejí se tu nejlepší a nejprestižnější nemocnice, 13 univerzit, 14 institucí s vyšším vzděláním a nejlepší muzea z celé Střední Ameriky a Karibiku. V roce 2006 město získalo titul hlavního města iberoamerické kultury. V roce 2014 San José zaujímalo čtvrté místo v čistotě ovzduší a první místo ve Střední Americe. Je také šestou nejdůležitější turistickou destinací v Latinské Americe.

​

Historie

Před příchodem Španělů na Kostariku v XVI. století byl tento region obydlen domorodci ,,Huetares" z panství ,,Garabito". Kultura těchto původních obyvatel se řadila ke střední oblasti a vyznačovala se sochařstvím a zpracováváním nefritu. V okolí města existovalo několik indiánských náčelnických osad a řeka Virilla vytvářela přírodní hranici mezi panstvím Garabito a Guarco. Po španělské konkvistě byla založena Pedrem de las Alas první španělská osada, dnešní Mata Redonda, na území, které mu přidělil Diego de Artieda Chirino y Uclés (1574 - 1590), první guvernér Provincie Costa Rica (Provincie bohatého pobřeží), který tam založil první dobytkářské farmy, které po něm zdědili synové jako dvě haciendy: La Mata Redonda a Las Pavas. V roce 1640 byla majitelkou sousedních pozemků Španělka María de Aguilar. Koloniální město bylo založeno až v XVIII. století, na rozdíl od tradičního zakládaní měst Španěly v XVI. století.

​

V roce 1736 se dle nařízení zástupce Leónu (Nikaragua) nechala postavit poustevna v oblasti známé jako La Boca del Monte. Toho stejného roku byl zvolen název San José jako farní patron. Odtud pochází název dnešního města. San José představoval problém s vodou a to byla hlavní příčina, proč se tam migranti nechtěli usadit a proč se město vyvíjelo tak pomalu. Později se problém s vodou vyřešil skrz zavlažovací kanály a okolní půda se zúrodnila. Vznikla továrna tabáku a tímto se zvýšil i počet obyvatel. První radnice zde byla až v roce 1812. V roce 1813 byl místu španělským dvorem udělen titul města, o který Josefíni (obyvatelé San José) v roce 1814 zase přišli, když Ferdinand VII. španělský zrušil vše, co dvůr udělil. Po obnovení absolutismu byla taktéž zrušena radnice, která měla velice prosperující vládu. Městská vláda byla obnovena v roce 1820 a navrátil se také konstituční režim. Dvůr dal znovu osadě titul města.

​

První období jako hlavní město Kostariky (1822)

S nezávislostí Hlavního Kapitanátu Guatemala a Provincie Nikaragua a Kostarika, ke kterému Kostarika patřila, bylo rozhodnuto, že se oddělí od provinčních autorit sídlících v Leónu (Nikaragua) a vznikne opět samostatná provincie Kostarika. Sídla Kostariky se střídala mezi San José, Cartago, Heredia a Alajuela.

​

Občanská válka v Ochomogo a druhé období jako hl. město

Po nezávislosti Střední Ameriky na španělské monarchii se Kostarika rozdělila na dvě skupiny s protichůdnými zájmy. Na jedné straně konzervativnější  ,,Los Heredianos" a ,,Cartaginenses" se přimlouvali k Iturbidovému mexickému císařství, na druhé straně ,,Los Josefinos" (Josefíni) a ,,Los Alajuelenses", i když zpočátku přistoupili na anexi k Mexiku, později začali inklinovat k republikánskému systému.

​

V březnu roku 1823 byla konstituční vláda poražena monarchisty vedenými Joaquínem de Oreamuno y Muňoz de la Trinidad. Josefíni a Alajuenses, vedeni Gregoriem José Ramírezem y Castrem pochodovali proti Cartagu a 5. dubna 1823 jej porazili v boji u laguny Ochomogo. Armáda Ramíreze obsadila Cartago a republikánský komandant přestěhoval sídlo do San José. Tam autority zůstaly až do roku 1834, kdy byl schválen ambulanční zákon a hl. město se přesunulo do Alajuely, s tím, že výkonnou a soudní moc ponechaly San José a legislativu Heredii. Toto zapříčinilo válku ligy, kdy se Alajuela, Heredia a Cartago vzbouřily proti vládě v San José, kterou roku 1835 vyhráli.

​

San José definitivně hl. městem (1838)

Velkou roli zde sehrál tehdejší prezident Braulio Carillo Colina. Byl šéfem státu Kostariky ve dvou obdobích: v prvním období (1835 - 1837) byl zvolen demokraticky a ve druhém období (1838 - 1842) jako guvernér ,,de facto". Byl zodpovědný za ,,monumentální dílo" právnicko-politického, fiskálního a hospodářsko-ekonomického hlediska . Jeho vláda se považuje za fundamentální pro rozvoj státu, proto je známý jako ,,Architekt kostarického státu". Mimo to je také Carillo zodpovědný za obnovení politické suverenity Kostariky s cílem definitivně ji oddělit od Středoamerické federativní republiky (14. prosince 1838) a ustanovit jako suverénní a nezávislý stát. V roce 1971 byl jmenován jako zasloužilec vlasti.

​

San José a léta 1850

S nástupem prezidenta Juana Rafaela Mory Porrase k moci v roce 1850, se San José začalo proměňovat a z malé vesnice se postupně stávalo město. Mora podpořil centralizaci moci a zrušil provincialismus, který zde vládl v prvních letech nezávislosti, což vedlo ke konsolidaci města jako politicko-hospodářského a sociálního centra země. Z výnosů z vývozu kávy do Evropy spolu s přítomností Evropanů s velkými technickými znalostmi, byly vybudovány důležité budovy jako Národní Palác (byl na místě, kde se nyní nachází Centrální banka Kostariky), který byl až do své demolice v roce 1940 emblematickým místem města. Bylo postaveno první divadlo tzv. ,,Teatro Mora", předchůdce Národního divadla Kostariky. Dále Národní továrna na likéry, založena v roce 1856 (za plné národní kampaně 1856-1857), kde se v současnosti nachází Národní středisko kultury. Také byla postavena nemocnice ,,Hospital San Juan de Dios", doposud funkční a vůbec jednou z nejdůležitějších v zemi.

​

Vývoj na konci XIX. a začátku XX. století 

Vývoj San José jako města se ubíral pozitivním směrem díky liberálním ideám, které převažovaly od poloviny XIX. století až do jeho sklonku. V roce 1884 bylo jedním z prvních měst na světě, které mělo elektrické osvětlení. Na konci XIX. století město už mělo veřejné elektrické osvětlení, tramvaj a telegraf, byla postavena četná divadla a školy, vše inspirované evropským neoklasicistním stylem, jako např. ,,Liceo de Costa Rica", budova ,,Metálico", ,,Colegio Sion" a ,,Colegio Superior de Seňoritas".

 

V roce 1888 postavil španělský podnikatel Tomás García ,,Teatro Variedades", nejstarší ve městě a doposud funkční. Ve stejném roce byla vybudována knihovna ,,Biblioteca Nacional de Costa Rica". V letech 1890-1897 se za peníze z výnosu kávy vybudovalo Národní divadlo ,,Teatro Nacional", architektonický skvost města. V roce 1890 se otevřelo vlakové nádraží ,,Estación del Ferrocarril", odkud vyjížděly vlaky k Atlantiku a aby vše mohlo fungovat, v roce 1908 se postavila celnice ,,Aduana". Město se začalo rozpínat, vystavěla se Avenida 3, známá jako ,,Paseo de las Damas", kam se po mnoho let chodili bavit obyvatelé San José, místo, kde se promenádovaly dámy z vysoké společnosti a kde liberálové nechali vysadit okrasné stromy. 15. září 1895 se zahájilo slavnostní otevření Národního památníku Kostariky ,,Monumento Nacional de Costa Rica", nejdůležitější v zemi, který připomíná středoamerické vítězství nad filibustéry Williama Walkera.

​

Urbanistický vývoj společně s prosperitou z kávy  poslední pětiletky XIX. století přilákal zahraniční kapitál s umožňěním zakládání obchodních sídel, jako např. budova ,,La Alhambra", ,,Steinvorth", ,,Knöhr" a ,,Maroy", ve kterých se odráží konsolidace národní buržoazie. V roce 1890 koupil lékárník Otto Solera starý dům v mexické čtvrti a přebudoval jej na ,,botica Solera", záchytný bod všech místních, který byl funkční do 40-tých let. Mezi lety 1860 - 1910, v době  ekonomického rozvoje, skoupili intelektuálové, politici a zámožní lidé pozemky na severovýchodě města, které patřily zámožnému francouzskému podnikateli  jménem Amón Fasileau Duplantier, aby si tam vybudovali své luxusní vily dle evropského vzoru, dnes se tato čtvrt nazývá ,,Barrio Amón". Podobný proces proběhl s pozemky, které vlastnil tehdejší peruánský ambasador Francisco Otoya a katalánský emigrant Juan de Dios Aranjuez a vznikly tak další čtvrtě, ,,Otoya" a ,,Aranjuez".

​

V roce 1900 sem lékař Dr. Enrique Carranza zavedl první automobil, jednalo se o jediný automobil na Kostarice po dobu několika let. V roce 1912 se začaly vydávat první řidičské průkazy. V roce 1907 se vystavěla Národní káznice ,,Penitenciaría Nacional", jejíž architektura se podobá starým španělským pevnostem. Tato byla funkční až do roku 1979. Poté proběhla rekonstrukce a od roku 1994 se tam nachází Dětské muzeum ,,Museo de los Niňos". 

​

První rozhlasové vysílání proběhlo v roce 1910, stejný rok, ve kterém byla dokončena stavba železnice vedoucí k Pacifiku, rok, kdy už byla Kostarika propojena železnicí od Atlantiku k Pacifiku a San José jeho epicentrem.

 

Poprvé v roce 1912 nad Kostarikou přeletělo letadlo Američana Jesse Seligmana, jednalo se o monomotor Bléricot. V roce 1913 došlo k prvnímu pochodu svátku práce a k první stávce došlo roku 1920 s požadavkem 8-mi hodinové pracovní doby.

​

Z roku 1917 pochází budova pošty ,,Edificio de Correos y Telégrafos", ,,Teatro Raventós" (dnes Teatro Popular Melico Salazar) a vojenská kasárna ,,Cuartel Bellavista", jedno z mála vyvýšených míst ve městě, což umožňovalo město monitorovat. Tato budova byla zároveň jednou z klíčových situací v historii pří tzv. ,,Bellavistazo" (pokus o puč proti vládě Cleta Gonzáleze Víqueze) a zrušení národního vojska v roce 1949, hned po ukončení občanské války. Od této chvíle je z Bellavisty Národní Muzeum Kostariky ,,Museo Nacional de Costa Rica".

​

V roce 1919 byla ulice ,,calle 9" na jižní straně San José svědkem studentsko-občanského hnutí, kdy studenti Licea de Costa Rica, Colegia Superior de Seňoritas a Colegia Seminaria protestovali proti diktatuře Federica Tinoca Granadose, jehož vláda padla ve stejném roce. Na počest tohoto hnutí byla tato ulice přejmenována na ,,Paseo de los Estudiantes".

​

V roce 1920, s výstavbou ,,Templo de la Música" byl vybudován park ,,Parque Morazán", ikonické místo San José. Výstavba parku začala v roce 1887. V roce 1924 byla dokončena stavba prvního stadiónu ,,Estadio Nacional de Costa Rica". Později, v roce 1941, byl přestavěn a v roce 2008 demolován, aby se vystavěl úplně nový, rok dokončení stavby 2011. V roce 1925 se vybudovalo náměstí ,,Plaza Cleto Gonzáles Víquez", historické místo hlavního města. V roce 1928 navštívil Kostariku letec Charles Lindbergh tak, že přistál se svým letadlem ,,Spirit of Saint Louis" v oblasi La Sabana, bylo to rok poté, co poprvé aeroplánem přeletěl Atlantik. Na stejném místě se v roce 1940 vybudoval terminál letiště El Coco, první letiště na Kostarice, které bylo v provozu až do roku 1955. Později se z tohoto letiště stalo muzeum ,,Museo de Arte Costaricense". V roce 1941 otevřela svou bránu ,,Universidad de Costa Rica". 

​

San José dnes ...    

Občanská válka z roku 1848 přinesla zemi a městu vůbec velké změny. Nová vláda začala s procesem rekonstrukce a novou výstavbou budov, aby zde mohly sídlit instituce, které vznikly současně se založením druhé republiky. Po zrušení armády v roce 1949 se z bývalých kasáren Bellavista stalo sídlo Národního muzea. Historická budova Národního paláce ,,Palacio Nacional de Costa Rica" z dob prezidenta Mory Porrase byla zbořena a místo ní postavena současná budova banky ,,Banco Central de Costa Rica".

​

V roce 1963 vybuchla sopka Irazú a celé hlavní město bylo pokryto popelem. Déšť s popelem trval další dva roky a obyvatelé města byli nuceni přizpůsobit svůj život a organizaci. V březnu téhož roku sem zavítal prezident John F. Kennedy, jednalo se tak o první politickou návštěvu ze Spojených států od dob nacionalizace, mezitím co Kostariku běžně navštěvovalo další desítky tisíc lidí.

​

V roce 1966 byl otevřen architektonický komplex soudních budov, který zahrnuje spoustu emblematických domů hl. města, mezi kterými se vyjímá budova ,,Corte Suprema de Justicia de Costa Rica". V roce 1972 byla vybudována budova ,,Mercado del Mayoreo" nacházející se na třídě ,,avenida 10" nedaleko La Sabana a hřbitova ,,Cementerio Central". V témže roce byla dokončena výstavba letiště ,,Aeropuerto Tobías Bolaňos". V roce 1979 bylo otevřeno výstaviště ,,Ferias del Agricultor".

​

V roce 1983 poctil San José svou návštěvou papež Jan Pavel II, jednalo se o jedinou návštěvu papeže v historii Kostariky. V roce 1996 byl zahájen první festival ,,Festival de la Luz", oslava, která se stala každoročně tradiční. V roce 2006 bylo San José vyhlášeno městem kultury a v roce 2011 bylo zahájeno oficiální otevření nového Národního stadionu Kostariky, jedná se o nejmodernější stadión ve Střední Americe. V roce 2012 byl postaven reprezentativní oblouk Dynastie Tang a vznikla čínská čtvrt, první ve Střední Americe a nachází se v ulici ,,Paseo de los Estudiantes", nedaleko náměstíčka s kostelem ,,La Soledad".

​

San José XXI. století se zřetelně liší od původní vesnice, kterou bylo ve svých začátcích. Aktuálně toto město zabírá sotva 4% celého národního teritoria, ale žije zde dobrých 60% celého obyvatelstva. Městem denně projíždí 70% veškerých kostarických dopravních prostředků. Ve městě je 85% veškerého průmyslu. Z leteckého pohledu San José vypadá jako jeden přeplněný bod, jde vidět, že město vzrostlo bez organizace a souladu a bez urbanistického projektu. S tím souvisí spousta iniciativ a ohromná námaha, aby město dostalo nějakou udržitelnou podobu v ekologickém kontextu.

 

Historické jádro

Jádro města se datuje od roku 1850 a jeho obvod má deset bloků na délku a deset bloků na šířku, který obsahuje nejdůležitější historické budovy a náměstí hlavního města. Na rozdíl od jiných zemí se do dnešní doby historické jádro San José nezachovalo nedotčené, protože spousta domů byla buď úplně zbořená, anebo utrpěla závažné rekonstrukce, hlavně v období druhé republiky v roce 1949, kdy byly některé domy zdemolovány a místo nich vystavěné nové, jako tomu bylo např. u Národního paláce (Palacio Nacional de Costa Rica), který stál na místě dnešní banky (Banco Central de Costa Rica).

​

Historické jádro San José je směsice budov, které udržují svou starou krásu s novým budovami, které tady stojí místo těch původních a jsou svědky historie. Např. místo, na kterém kdysi stála první poustevna v San José, dnes stojí obchod Scaglietti. Hranice historického centra tvoří čtyři determinované body: 1. ,,Edificio Metálico" (Escuela Buenaventura Corrales)  na severovýchodě

2. staré kino ,,Cine Líbano" na severozápadě

3. kostel ,,Los Ángeles" na jihozápadě

4. budova ,,Acueductos y Alcantarillados" na jihovýchodě

Architektura těchto budov je ovlivněna hlavně evropskou kulturou ze zemí jako Španělsko, Itálie, Německo, Anglie, Francie a Belgie. Toto se dá vypozorovat z divadel, kostelů a dalších domů v historickém jádru. Převážně jsou v barokním anebo neoklasicistním stylu. Dohromady bylo zapsáno na seznam kulturního dědictví 70 budov. V roce 2015 se úředně prohlásila oblast historického jádra mezi třídami 7 a 10 a ulicemi 9 a 12. V tomto rozmezí se nachází čtvrt La California, México, Aranjuez, Los Ángeles, Oyota, Amón, Cristo Rey a centrum - Národní divadlo, Náměstí kultuy, městská katedrála a Centrální park. Nejdůležitější historickou budovou je Národní divadlo ,,Teatro Nacional de Costa Rica", jehož exteriér je v neorenezančním stylu a interiér ve stylu neobarokním. Divadlo bylo postaveno mezi lety 1890 a 1897 a je považováno za architektonický šperk města.